Chvála kosení

Když mě jako malého kluka učil strýc kosit, říkal: „Netlač! Nech se kosou vést.“ Strýček byl všeuměl a také muzikant – není divu, že mu kosa v rukou jen hrála. Té pomalé, rytmické písničce se máloco vyrovná. Znal ji tenkrát kdekdo a k lidem a krajině patřila odedávna. Byla prorostlá tichem a zvuky přírody. Naléhavá jako dech při prvním polibku. A voňavá jako každá poctivě udělaná práce – čerstvě vyřezaná socha z lipového dřeva nebo právě vytažený chléb z pece.

Hodně trávy muselo vyrůst, než jsem se rozhodl nechat se kosou vést. Netlačit na život, nespěchat. Lehce se dotýkat života, stejně jako kosa se dotýká země, a přitom vnímat i jeho hloubku, být do něj vrostlý. Jen tak se člověk může dát na cestu. Vykročit.

Kosení pomáhá krajině i lidem je moje motto na cestě za vámi a kompasem jsou mi právě strýcova slova – netlač, nech se kosou vést.

Těším se na vás!